Lord of Tears – promarněné psycho

Učitel James je už od dětství zužovaný děsivými sny o příšeře s hlavou sovy a dlouhými drápy. Rozhodne se vrátit do místa, kde jej tyto sny přepadávali v dětství, aby zjistil, kdo, nebo co se skrývá za děsivou maskou. Tuctový scénář nutně neznamená tuctový film. Tím Lord of Tears rozhodně není. Má ale jiné chyby.

Ještě dlouho předtím než se objevil horor Lord of Tears, masírovali tvůrci diváky skrytými kamerami s hlavním protagonistou, tedy Owlmanem. Právem vyděšení lidé se tak stali součástí dokonalé marketingové kampaně, na nízkorozpočtový kousek. Proč říkám právem vyděšení? Protože Owlman jako filmové monstrum se skutečně povedl. Stvoření s maskou sovy je asi tak to nejzajímavější a nejpsychedeličtější co ve snímku uvidíte, ovšem „psycho“ je celá atmosféra filmu.

Jedna ze skrytých kamer s OwlmanemTo ale nedělá z Lord of Tears dobrý horor. Všechnu snahu o depresivní a skličující atmošku dokonale potápí zdlouhavé scény hodné přetáčení (pětiminutový tanec zcela mimo je fakt moc) a omáčka, která je až nesnesitelná. První hodinu tak přetrpíte s několika málo lekanci a představením Owlmana. A patrně zcela ztratíte pojem o tom, co vlastně ten Lojza hledá.

A to je další problém Lord of Tears. Herecké výkony jsou na bodu mrazu, několikrát jsem si i říkal jestli to není schválně. Není se zřejmě čemu divit, horor je to nízkorozpočtový a často je to na něm znát. Abzch ale na film, na který se spousta z nás těšila jen neplival – Lord of Tears je psycho a jistě si najde obdivovatele, minimálně kvůli tomu parádnímu Owlmanovi.